Historie – Sbor ČCE v Kutné Hoře

Evangelický kostel#

Leží necelých 200 m od Palackého náměstí v ulici Jiřího z Poděbrad čp. 308 (nad klášterem Voršilek).
Zdaleka nepatří mezi staré památky Kutné Hory. Přesto od jeho postavení uplynulo již přes sto let.
Budovu navrhl pražský architekt František Buldra, rodák z nedalekého Kaňku. Stavbu provedl během půl roku, od května do prosince 1887, místní stavitel J. Procházka. Od té doby slouží kutnohorským evangelíkům. Nejprve tehdejší Evangelické církvi reformované, která se v prosinci 1918 v Čechách a na Moravě spojila s Evangelickou církví luterskou a spolu vytvořily dnešní Českobratrskou církev evangelickou.
Ve městě, naplněném vrcholnými gotickými i barokními stavbami, bylo obtížné vytvořit další přiměřený bohoslužebný objekt. Architekt jej však zdařile vyřešil klidnou řeckou horizontálou kontrastující jak gotické vertikalitě, tak i vypjatému baroku. Použil tedy prvek kontrastu a do města vnesl sloh zde zcela neznámý, který nepoužívá motivu oblouku.
Budova je postavena v neoempirovém slohu, což je svým způsobem unikát nejen mezi chrámovými stavbami. Vždyť empir sám je stavební a výtvarný sloh tehdy nepříliš vzdálené napoleonské doby. Vychází výlučně ze slohů starověkého Řecka. Strohost a jednoduchost antických slohů umožnila empiru účelné řešení staveb ve slohové čistotě a s dodrže-ním symetrie. Při srovnání s jinými empirovými stavbami vidíme, jak projektant důkladně promyslel celkový tvar fasády i jednotlivých detailů. Vše vyniká jednoduchostí a přitom i krásou. Zvláště na průčelí si všimněme kulatých fabionových říms, zubořezů, trojřezů (triglyfů), kapek, meandru. Vynikají hladké sloupy, i sloupky nesoucí vstupní portál. A nade vším kalich, symbol české, tzv. první, reformace.
Na průčelním štítu nese kostel nápis „Památce mučedníků kutnohorských“. Odkazuje tím do minulosti města a do českých dějin. Ve středověkých šachtách spočívají kosti snad až pěti tisíc husitských mučedníků, stoupenců Husových. Řecké slovo pro české ‘mučedník’ zní „martyr“. Současně to však znamená i ‘svědek’. Minulost se tak stává přítomností: Totiž aby přítomnost evangelických křesťanů ve městě znamenala a přinášela svědectví o svobo-dě, o radosti a o závaznosti, kterou vnáší do života Kristovo evangelium, jeho radostné a nadějné poselství.

INTERIÉR KOSTELA

Byl nově upraven v letech 1972 – 1979 podle projektu manželů Miroslava a Jarmily Radových z Prahy.
Projekt podtrhl funkci, kterou má celý bohoslužebný prostor v sou-časnosti a přitom je dobře promyšlen, citlivě vůči řeckému slohu stavby. Celý prostor je laděn do modra, a to i kazetový strop (všimněme si, jak odstíny modré barvy vytvářejí na stropě kříž).
Na bílém stole Páně zaujme prolamovaný kříž tmavě červené barvy. Odtud, jakoby z ohniska, je náš pohled obracen ke dvěma velkým obrazům v průčelí. Miroslav Rada, jejich autor, je nazval ‘Starý zákon’ (vlevo) a ‘Nový zákon’ (vpravo).

STARÝ ZÁKON

Dominuje tu mohutná postava proroka. Jeho tělo jako by uhýbalo náporu Božího pověření, ale jeho tvář se obrací k paprskům světla, vycházejícím z miniatury lidského těla, které vévodí druhému obrazu. Pravá prorokova ruka pak světelný paprsek odráží dál do světa.
Kovové a chladnější barvy ploch jako by hovořily o tom, že jsme ještě v přísném světě nevykoupeného věku. Ale s paprskem odráženým do světa k nám přichází něco nového – evangelium již ve Starém zákoně.

NOVÝ ZÁKON

Zde vévodí torso těla ztuhlého na kříži, těla zbaveného krásy a podoby. Je obráceno čelem k nám, jako varování i pozvání: Až sem šla moje láska.
To není tělo, které by už dávno patřilo do hrobu dějinných mrtvol. To je energie lásky, ztělesněná od Betléma až na Golgotu, která dodnes svítí a hřeje. Všechny detaily jsou tu shora protepleny sluncem Kristovy lásky: motiv Betléma .. motivy pašijní .. motiv poslední večeře .. obraz ukřižování .. Zpráva o tom všem není žádné jubilejní vzpomínání, ale živé promluvení Boží.
Všimněme si zelené barvy naděje. To není přírodní ani přirozený optimismus, že někde něco raší. Zato je to moc toho, který sedí na Mariině klínu jako naděje světa. Proto i Kristus trním korunovaný může jít na kříž na zeleném pozadí a zeleň naděje podává i jeho kalich.
Ještě jednou si všimněme, kam ukazuje ukazováček pravé prorokovy ruky : k malému slunci lásky, které na druhém obraze tvoří (vedle Kristova těla) druhou dominantu ‘Nového zákona’. Je to láska trpící, ale živá, dynamická, vše pronikající a zvoucí ..

VARHANY

Původně jednomanuálové, zkonstruované při stavbě kostela firmou Tuček, byly v letech 1956-1957 rekonstruovány na dvoumanuálové (provedla Organa Kutná Hora). Celkově obsahují, včetně pedálu, necelých tisíc píšťal. Slouží k doprovodu zpěvu při bohoslužbách a vedle toho i jako koncertní nástroj.

BOHOSLUŽBY

Bohoslužby se konají každou neděli od 9 hodin a o některých svátcích.

Evangelický hřbitov#

Evangelický hřbitov leží vlevo od silnice ve směru na Gruntu, zhruba pět set metrů za koncem obce, vcelku nenápadný, skrytý pod korunami vzrostlých lip.
Po postavení evangelického kostela v roce 1886 a brzy po vzniku evangelického farního sboru (tehdy evangelické reformované církve) v roce 1891 začali kutnohorští evangelíci uvažovat o zřízení vlastního hřbitova. Některé rodiny měli hroby na evangelickém hřbitově v Libenicích. Na městském, římskokatolickém, hřbitově Všech svatých bylo pro evangelické pohřby vyhraženo oddělení jen podél zdi v dolní části hřbitova.
Již na výroční schůzi na jaře 1896 bylo „presbyterstvu (tj. zvolenému vedení farního sboru) uloženo, aby v záležitosti zřízení hřbitova na pozemcích nad bývalými Martinskými šachtami aneb i jinde konalo šetření a svým časem podalo určitou zprávu, případně konečný návrh“. Tak to zaznamenal první evangelický farář a pozdější senior Viktor Szalatnay.
Nakonec byl roku 1908 zakoupen za 2600 K pozemek pod městským hřbitovem a v roce 1909 získáno povolení pro stavbu hřbitova.
Vlastní stavba se pak po letech úsilí uskutečnila až roku 1913, při tehdy vybudované silnici do Grunty; byla svěřena staviteli F. Hrivkovi. Slavnost posvěcení hřbitova se konala v neděli 28. září 1913 za značné účasti, včetně tehdejšího starosty města J. Macháčka.
Hřbitov nestojí přímo u silnice. Má zhruba obdélníkový tvar a je ohrazený cihlovou zdí (ta v současnosti potřebuje opravit a vpodstatě celá nově omítnout). Přístupová cesta stoupající od gruntecké silnice nás přivede ke vchodu. Kovaná železná vrata jsou umístěna zhruba uprostřed delší strany hřbitova. Za nimi se otevírá pohled na hřbitovní kapli, čtverhrannou budovu se dvěma okny, přiléhající ke středu zadní zdi hřbitova. Je postavena v secesním slohu, krytá břidlicí, na předním štítě nad masivními dřevěnými dvoukřídlými dveřmi je kalich s nápisem „Pokoj vám!“. To je pozdrav vzkříšeného Krista, když se setkává se svými učedníky (Jan 20,19).
Již v roce 1915, k 500. výročí Husovy kostnické smrti, byl na prostranství před kaplí vztyčen Husův pamětní kámen. Na přední straně je pod citátem z novozákonního listu Židům (11,4) „Umřev ještě mluví“ nápis „M. Jan Hus 1415 – 1915“. Zezadu je reformátorovo slovo „Stůjte v poznané pravdě, která nade vším vítězí a mocná je až na věky“.
Majitelem hřbitova je farní sbor Českobratrské církve evangelické. Pohřbíváni tu však jsou i členové Církve bratrské a jiní evangeličtí křesťané. Evangelický sbor zaměstnával po desetiletí hrobaře. Nedostatek vody k zalévání byl vyřešen postavením nádrže vedle budovy kaple, kam byl později zaveden i vodovod. Plány na rozšíření hřbitova o urnový háj vzaly za své se změnou režimu v roce 1948.
Od 1. ledna 1957 za faráře Jana Dusa přebírá hřbitov město, konkrétně převzalo „práva a závazky související s provozem, údržbou a správou“. Kaple zůstala ve správě evangelického sboru. Tradicí se staly podzimní dobrovolné brigády evangelíků na úklid hřbitova, organizované Kostnickou jednotou. Podle obnovené smlouvy z roku 2002 hřbitov nadále spravují technické služby prostřednictvím správy hřbitovů. V témže roce vysadily technické služby nové okrasné keře podél přístupové cesty.
Za války byli na hřbitově pohřbíváni vojáci různých národností. To připomíná symbolický hrob nalevo od vchodu. Poblíž kaple jsou dva čestné hroby – prvního faráře Viktora Szalatnaye a jeho rodiny a dlouholetého varhaníka, ředitele školy Václava Volka. Najdeme tu i hrob Heleny Kosprdové, osmnáctileté členky ochotnického spolku Tyl, zavražděné 11. května 1939. Pohřben je tu také ThDr. J.B. Jeschke, profesor pražské Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (nynější Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy) a kazatelé Církve bratrské Ondřej Šrámek a Jaromír Štifter.
Kapli v roce 1998 evangelický sbor důkladně svépomocí zrenovoval, město se připojilo finančním příspěvkem. Byla opravena vnější omítka, přeložena břidlice na střeše, opraveny okapní svody a vnitřek byl vymalován. Na přední stěně uvnitř kaple je nápis „V tvých rukou, Pane, časy mé jsou“ (Žalm 31,16). Také byly znovu vyzlaceny nápisy na Husově pomníku.
Dispozice hřbitova na okraji města vykazuje obdobné potíže jako u většiny hřbitovů: poškozování skleněné vitráže na oknech kaple, vloupání do kaple a vykradení skrovného vybavení (které se kupodivu z větší části vrátilo, když se policii podařilo zloděje dopadnout), krádež ozdobných kamenných hlavic ze vstupních sloupů na hřbitov, krádeže ozdob z barevných kovů z vybavení hrobů, a ovšem neustálé krádeže květinové výzdoby. K tomu řada zašlých, neudržovaných a málokdy navštěvovaných hrobů.
Svědectví a výpověď o naší postmoderní době, o naší generaci, o našem vnímání světa, o našem postoji k životu. Ten pozdrav „Pokoj vám!“ nás tady zastavuje, překvapuje a nastavuje jinou optiku a jiný přístup. Vede k zamyšlení a k hledání odpovědi v jiné dimenzi: Moje časy, celá moje budoucnost, je ve tvých rukou, Pane.

Historie sboru#

Českobratrská církev evangelická (ČCE) má v Kutné Hoře svůj „sborový areál“ v ulici Jiřího z Poděbrad, nad Voršilským klášterem. Je druhou nejpočetnější církví v naší republice, po církvi římsko-katolické, což je dáno historickým vývojem.
Evangeličtí křesťané (evangelíci) se v Kutné Hoře objevují znovu v polovině 19. století. Znovu – protože historicky navazují na období reformace, kdy se po dobu dvou staletí (1424 – 1626) většina Kutnohořanů hlásila k husitské církvi podobojí. Krátkou dobu, v letech 1491 – 1493, hostily kutnohorské zdi dokonce biskupa Augustina Luciana Sankturienského. Ten přišel do husitských Čech ze severní Itálie zlákán finančními podmínkami, za nichž mu podobojí nabídli, aby světil kněze církve podobojí.
Mnohem pozitivnější skutečnost se vztahuje k roku 1485, kdy bylo na březnovém sněmu konaném v Kutné Hoře dosaženo tzv. Kutnohorského smíru. Oběma hlavním stranám v zemi (katolické – tehdy cca 10% obyvatelstva a podobojí husitské – cca 85% všech obyvatel) zaručovala tato smlouva náboženskou toleranci. Na tehdejší dobu to byl velký krok dopředu, i když se smlouva nevztahovala na malé, ovšem významné společenství Jednoty bratrské. Obdobně zaměřený Rudolfův majestát z roku 1609, zaručující vzájemnou náboženskou rovnoprávnost, neměl už dlouhé trvání. Období protireformace po Třicetileté válce (1618-1648) nepřálo snášenlivosti a touze po svobodě svědomí, jak o ně usilovala česká a světová reformace.
Novou kapitolu otevřel až Toleranční patent císaře Josefa II. v říjnu 1781.Toleranční patent povoloval obnovit jen evangelické církve navazující na tzv. světovou reformaci – Lutherovu v Německu (evangelická církev luterská čili augsburského vyznání) a Kalvínovu ve Švýcarsku (evangelická církev reformovaná, totiž helvetského vyznání). V okolí Kutné Hory vznikl nejbližší luterský (farní) sbor v Opatovicích u Zbýšova a reformovaný v Močovicích u Čáslavi. Přímo v Kutné Hoře se bezprostřední reakce na Toleranční patent rovnala nule.
První evangelíci , kteří v našem městě postupně zakotvovali, zvláště když tzv. Císařský patent z dubna 1861 všechny církve zrovnoprávnil, patřili nejprve k evangelickému reformovanému sboru v nedalekých Libenicích. Za finančního přispění ze Skotska začalo po roce 1869 vyučování evangelických žáků na kutnohorských školách. Roku 1884 si kutnohorští evangelíci zřídili tzv. filiální sbor patřící do Libenic. Krátce nato byl v roce 1887 postaven evangelický kostel (ve více méně unikátním neoempirovém slohu) v dnešní ulici Jiřího z Poděbrad, opět s nemalou pomocí skotských přátel. Kolmo k němu byla roku 1893 přistavěna přízemní budova fary.
Samostatný reformovaný evangelický sbor vznikl na jaře roku 1891. Od počátku k němu patří téměř čtyři desítky obcí, především na jih od města. Prvním farářem, kterého si sbor zvolil, se stal Viktor Szalatnay . Jeho působení v Kutné Hoře obsáhlo celých 48 let a po celé toto období rostl počet členů, až dosahoval půldruhého tisíce, jak mezi živnostníky, řemeslníky i dělníky ve městě, tak mezi rolníky na vesnicích. Farář Szalatnay byl známou osobností. Doposud ti nejstarší vzpomínají na sociální působení mezi členy sboru, na finanční a materiální příspěvky potřebným rodinám a jednotlivcům o vánocích i jindy. V letech 1916-34 stál V.Szalatnay v čele širší církevní oblasti jako senior Čáslavského seniorátu. Tehdy také vznikla současná Českobratrská církev evangelická. Stalo se to v prosinci 1918, kdy se sloučily české a moravské sbory obou již zmíněných evangelických církví, luterské a reformované. Krátce po vzniku samostatného státu se tak uskutečnilo i mnohaleté úsilí o vytvoření spojené evangelické církve (‘první sjednocené církve ve střední Evropě‘).
Druhým farářem se stal Jan Dus. Jeho působení v Kutné Hoře je zarámováno lety 1939 a 1968, dvěma daty vytvářejícími i naše novodobé dějiny. Už v roce 1930 získala fara první poschodí s bytem faráře, takže ve stísněném období 2. světové války začal sbor využívat pro svá setkání přízemí fary. Po krátké konsolidaci po válce zasáhla sbor padesátá léta . Projevoval se viditelný tlak, kdy byla vězněna i řada členů sboru a postupně ustávala výuka ve školách, i tlak skrytý, všemožnými omezeními tlačící křesťany za zdi ‘kostela‘. Počet členů se začal postupem doby zmenšovat. Farář Dus byl ve městě znám hlavně jako dobrý znalec a propagátor myšlenek T.G.Masaryka. Při poválečném znovuodhalení Masarykovy sochy před Vlašským dvorem (v říjnu 1948) byl hlavním řečníkem a mnozí si nepochybně připomeneme i jeho výraznou promluvu při odhalení obnovené sochy v roce 1991 (Ortenova Kutná Hora 1999 to všechno ostatně připomněla v pořadu Pocta příteli). Rozvíjela se ekumenická spolupráce s dalšími církvemi, především s tehdejší Jednotou českobratrskou, nynější Církví bratrskou.
Rok 1968 znamenal rozšíření okruhu těch, kdo se zapojili do aktivit ve sboru. Zároveň nastoupil třetí farář Ctirad Novák . Nastupující normalizace záhy zasáhla sbor docela konkrétně. Farář Novák ztratil tzv. státní souhlas, ale jako jeden z mála takto postižených se mohl po dvou letech vrátit ke svému povolání. V roce 1979 byly v kostele instalovány dva velké obrazy akademického malíře Miroslava Rady. V moderním symbolickém pojetí představují poselství Starého a Nového zákona a otevírají tak církev navenek. Roku 1981 odešel C.Novák pracovat do Prahy na ústředí církve (nikoli do Brna, jak nepřesně uvádí kniha o Kutné Hoře vydaná v roce 2000).
V roce 1982 přišel do sboru současný farář Jaroslav Fér. Sborová činnost zasahuje všechny generace, i když v nepočetných skupinách. Sbor se snaží hledat a odkrývat nové způsoby, jak odpovídat na oslovení poselstvím evangelia a jak oslovovat své okolí, a to i v dnešní demokratické a ovšem ‘postmoderní‘ společnosti. Interiér kostela, upravený manželi Radovými, a varhanní koncerty jsou k tomu dobrým odrazovým můstkem. Pokračuje ekumenická otevřenost vůči všem křesťanským církvím ve městě (formou celosvětově organizovaných modlitebních akcí, na půdě evangelického sdružení Kostnická jednota, organizováním pravidelných rozhovorů farářů a kazatelů všech církví). Při loňském sčítání lidu se ke kutnohorskému sboru ČCE přihlásilo na 450 lidí, z toho přímo ve městě 354.
Českobratrská církev evangelická má ve znaku otevřenou Bibli s kalichem a křížem . Symbolicky tím jsou vyznačeny jak podstatné důrazy evangelické (protestantské) tradice, tak i příspěvek do naší současnosti s tolika různorodými duchovními nabídkami.
Otevřená Bible představuje možnost a nabídku konfrontovat svůj životní příběh s příběhy řady těch, kteří byli zachyceni Božím zájmem. Když zareagovali, jejich život se změnil a obohatil. Otevírat a číst Bibli je tedy výzvou ke konfrontaci našeho života s pravdou, láskou a nadějí, s Božím plánem pro nás, který rozevírá naši přítomnost dopředu. Kalich má ČCE ve znaku v navázání na husitské období našich dějin (proto je kalich i na průčelí nad vchodem do kostela). Především však je kalich symbolem společenství, které chce být otevřené vůči všem, kdo hledají v životě zakotvení a orientaci i odrazový můstek. Kříž je ovšem znamením Kristova vítězství nad smrtí a vším zlem, nad naším lidským nepřátelstvím a závistí i nad naší nedůvěrou a zatrpklostí. A tak je svědectvím o tom, že život má proti všemu tomu šanci.
Historie kostela PDF

Viktor Szalatnay – první farář#

* 25. srpna 1866 v Černilově – 11. listopadu 1941 v Kutné Hoře
Viktor Szalatnay přišel do Kutné Hory v roce 1891, jako první farář právě ustaveného evangelického reformovaného sboru 1 . Bylo mu 25 let a prožil tady dalších padesát let.
Původem byl ze starého zemanského uherského rodu, ale sám už příslušník čtvrté generace žijící v Čechách. Příjmení Szalatnay, stejně jako Tardy, Molnár, Lány a další, se v Čechách a na Moravě rozšířila díky jedné pozoruhodné kapitole v našich dějinách. Toleranční patent císaře Josefa II. ze 13. října 1781 uvolnil náboženské poměry a umožnil utajeným evangelíkům vytvořit po 150i letech opět vlastní církev. Patent ovšem povolil pouze vyznání, která se vyskytovala i v jiných zemích – vyznání luterské (tzv. augsburské) a reformované (tzv. helvetské) 2 a zároveň stanovil „opatřit si duchovní z dědičných habsburských zemí“. Vznikajícím evangelickým sborům v té situaci nabídli nezištně a obětavě svou službu desítky kazatelů ze Slovenska a z Maďarska, kde panovala i před Tolerančním patentem relativně široká svoboda vyznání. Jedním z těch, kdo koncem roku 1783 přišel v osmičlenné skupině reformovaných kazatelů, byl Jan (János) Szalatnay.
Tento Viktorův praděd se narodil 28.10.1758, patrně v Miskolci, v boršodské župě na severu Maďarska. Rodiče Ondřej a Kateřina nebyli majetní, otec byl kloboučníkem. Pocházel ale ze zemanského rodu „z Nagy Szalatna“, podle místa vzdáleného asi osm mil od Miskolce. Šlechtický titul udělil císař Ferdinand III. 3 Kašparu a Tamasi Szalatnayovým diplomem datovaným v Praze 13.2.1639. Diplom získávají „za zásluhy o vlast a krále“ spolu s predikátem „de Nagy Szalatna“. Šlechtický titul potvrzuje i císař Leopold I. pro Andrase Szalatnaye aliter Sztakó z Nagy Szalatna listinou signovanou ve Vídni 20.1.1693. 4 Rodina však byla šlechtická už před rokem 1592, pod jménem Szalatnakó.
Jan Szalatnay vystudoval gymnazium v Miskolci a právě končil studium teologie na evangelickém reformovaném semináři v Šaryšském Potoce 5 , když byl získán pro službu ve vytvářející se evangelické církvi v českých zemích. Česky neuměl, jako všichni ostatní, kdo se rozhodli obdobně. V Miskolci byl 20.11.1783 ordinován pro službu evangelického faráře a již 18.12.1783 dorazil do Moravče nedaleko Pelhřimova, kde si ho evangelíci zvolili za svého faráře. Podle tolerančních předpisů vlastně za evangelického pastora 6 . Rychle se učil česky, první bohoslužby v Moravči vedl již 29.2.1784. Sžít se s českým prostředím mu pomáhala i jeho manželka Ludmila Marešová, původem z Kolína. Svatbu měli 3.8.1785 ve Velimi a narodilo se jim deset dětí. Rodný kraj navštívil několikrát, když tam odvážel na gymnazijní studia v Pápě postupně své tři syny. Zemřel 24.10.1827 v Moravči. Na této své jediné, celoživotní, „kazatelské štaci“ prožil plných 44 let. Byl jedním z nejlepších maďarských reformovaných kazatelů, kteří v toleranční době přišli do Čech. 7
Všichni tři jeho synové se stali evangelickými faráři. Nejstarší, Gerson Szalatnay 8 , přijal po desetiletém působení v Dvakačovicích nedaleko Chrudimi (1814-1824) povolání do sboru v Lysé nad Labem, aby tam pracoval dalších 30 let. Oženil se 15.11.1815 s Kristinou Véghovou, dcerou jiného vynikajícího evangelického kazatele, Jana Végha 9 . Měli spolu 11 dětí, ale ze synů se jen jeden, Justus, dožil dospělosti.
Syn Justus také vystudoval teologii 10 a pracoval (už ve třetí generaci) 55 let jako farář evangelického reformovaného sboru v Černilově nedaleko Hradce Králové. Černilov je jedním z mála míst, kde po Tolerančním patentu vznikly a žily vedle sebe sbory obou evangelických církví. Justus Szalatnay se 1860 oženil s Karolinou Nagyovou, původem z Vanovic na tzv. Malé Hané. Po její náhlé smrti si vzal za manželku 10.8.1865 její sestru Louisu. Jejich prvorozený syn se narodil 25.8.1866 a dostává jméno Viktor. Snad jako skrytá odezva na krvavou bitvu 11 , která jen několik týdnů před jeho narozením zuřila vlastně na doslech od černilovské fary a kterou Rakousko prohrálo? Nikdo se o této možnosti nikdy nezmínil, ale také se žádný další Viktor (vítěz) v rodě Szalatnayů neobjevuje. Jeho otec byl tehdy náměstkem superintendenta 12 a možná alespoň takto projevil svůj vnitřní postoj vůči Rakousku. Dlouholetým úsilím připravil vznik evangelického sboru v Hradci Králové, rozrůstajícím se v té době do metropole východních Čech. Zemřel 8.9.1915, uprostřed 1. světové války.
Tehdy byl jeho syn již téměř čtvrt století kutnohorským farářem. Jednou mu z Černilova od otce došla zvláštní zásilka. Poštovní balík se vzácným obsahem – exemplářem tzv. Pražské bible, prvního vydání celé bible v českém překladu z roku 1488 13 . Justus Szalatnay věděl, že syn ten svazek ocení jako vzdělaný teolog i jako Čech srostlý s dějinami i s přítomností českého protestantismu.
Rodiče poslali Viktora jako desetiletého studovat gymnazium do Bernu. Otec měl ve Švýcarsku dobré přátele ještě z dob svých studií. Spolužáci ho tam jednou hodili do studených vod řeky Aary – a tak se naučil plavat. Maturitu složil ale na německém gymnaziu v Praze, roku 1884. Dalších šest let studuje teologii v Basileji, stále povinně ve Vídni, a v Berlíně. Krátce vypomáhá jako vikář otci v Černilově, než přichází pozvání z Kutné Hory a Viktor ho přijímá. Od 1.11.1891 se stává prvním evangelickým farářem v Kutné Hoře po téměř 270i letech. 14 Nejprve bydlí v najatém bytě na Václavském náměstí čp. 275. V létě 1893 je ke kostelu 15 v ulici Jiřího z Poděbrad přistavěna fara. Po svatbě s Eliškou Greifovou 10.2.1898 se fara pomalu zaplňuje, Szalatnayovým se narodí tři dcery.
Ve městě si postupně Viktor Szalatnay získává úctu i respekt, svým širokým rozhledem a znalostmi, i svou pracovitostí a rozvážností. Také evangelický sbor během těch 48i let, kdy zde pracoval jako farář, početně stále roste, až dosahuje půldruhého tisíce členů – jak mezi řemeslníky, živnostníky a dělníky ve městě, tak mezi rolníky v okolních vesnicích. Svou pečlivostí a důkladností nejspíš „svůj sbor“ zpohodlněl, protože bez větších nároků na druhé se aktivita a samostatnost ostatních dostatečně nerozvinula.
Vedle němčiny uměl velice dobře řecky a hebrejsky, jako většina evangelických farářů tehdy i dnes. Znalost biblických jazyků uplatňoval při přípravě kázání. Svoje kázání neimprovizoval, pronášel je zpaměti. Nebyla to kázání dlouhá, zato úderná. Posluchače nemoralizoval, spíš napomínal, varoval, radil, vedl. Kázal „spasitelnou milost Boží zjevenou v Ježíši Kristu“.
Bohoslužby spojovaly jednoduchost reformované tradice a zároveň smysl pro liturgii, která se uplatňuje v tradici luterské církve. Nejspíš se v tom propojil vliv rodného Černilova, kde vedle sebe žily sbory obou evangelických církví.
Jistě i to spolu s jeho otevřeností přispělo k tomu, že přivítal spojení obou evangelických církví, reformované a luterské, do kterého vyústilo dlouholeté úsilí z obou stran 16 . Na ustavujícím Generálním sněmu zahajoval pobožností druhý z jednacích dnů slovy o soli země a světlu pro svět, o spravedlnosti nezákonické a nefarizejské. To byl již dva roky seniorem a byl jím zvolen ještě dvakrát i ve spojené církvi. V čele Čáslavského seniorátu stál tedy v letech 1916-1934. Mnoho času a sil věnoval také posázavské oblasti sboru. Ještě v letech 1935-36 stál u stavby evangelického kostela ve Zruči nad Sázavou.
Při návštěvách spíš naslouchal, na závěr přečetl oddíl z Bible a následovala modlitba. Kde viděl lidskou tíseň a leckdy nedostatek, usiloval lidem jejich podmínky zlepšit. Potřebným rodinám i jednotlivcům přinášel a posílal i hmotnou pomoc, nejen před vánocemi. Ještě nedávno pamětníci vzpomínali na jeho sociální působení mezi členy sboru, na finanční i materiální příspěvky těm, kdo to potřebovali.
Základ toho, z čeho sám jako člověk a jako křesťan vycházel a k čemu vedl, vyjadřuje ve svých „Pravidlech křesťanského a církevního řádu“ 17 . Vydal je patrně vlastním nákladem v roce 1908. Za války v roce 1916 byla Pravidla krajským soudem zakázána, nepochybně kvůli závěrečným dvěma odstavcům, které vlastně shrnují vše, co předchází :
24. V celém životě … buď živý obraz Kristův, následuj jeho šlépějí, zvěstuj jeho ctnosti. Tvůj rodinný život nechť je příkladný ve všem. Ať z něho září světlo a vychází požehnání. I ve veřejném životě buď dbalý závazků opravdového učedníka Ježíšova. Mírnost tvá známa buď všem lidem. Varuj se různic. Raději ustup, i křivdu trp a škodu ber jako syn pokoje… Neder se do popředí, nýbrž získávej přízeň a důvěru svou naprostou spolehlivostí a všestrannou zdatností. Nespolčuj se s lidmi nešlechetnými a bezcharakterními. Stůj vždy na straně práva, pravdy, pokroku. Všude a ve všem buď takový, za nějž by v ničem nebylo proč se styděti.
25. My evangelíci čeští si žádáme být světlem a solí (!) celému svému národu. Plňme své poslání uprostřed něho. Ukazujme mu, co opustil a odkud vypadl a která je cesta k lepší budoucnosti, k nové síle a slávě. Evangelium Kristovo je i dnes ještě „moc Boží“. „Ó nejmilostivější Kriste, táhni nás slabé za sebou. Neboť jestliže nás ty nepotáhneš, nemůžeme tě následovati“ (M.Jan Hus)!
Už tady zaznívají slova o soli a světle pro český národ. Viktor Szalatnay, potomek uherské šlechtické rodiny, cítil a myslel jako Čech. Již jeho otec Justus byl plným přesvědčením a srdcem Čech, i když ještě babička Kristina, rodem Véghová, se po ovdovění vrátila zpět do Uher. Viktor sám získal na studiích vynikající německé vzdělání. Ale srdcem i jazykem už byl docela Čech. Cítěním patřil naplno českému prostředí, kultuře i dějinám 18 . A půlstoletí života v historickém „stříbrném městě“, „na štaci“ v Kutné Hoře, jak to bylo v rodině zvykem vyjadřovat, k tomu velice přispělo.
Viktor Szalatnay působil na té štaci 48 let. Naposledy jako kutnohorský farář káže 27.8.1939, těsně před vypuknutím 2. světové války. Dva roky nato, 11.11.1941, umírá. Na úmrtním oznámení čteme novozákonní slovo : „Vím, komu jsem uvěřil.“ 19 . Šlechtic z Nagy Szalatna 20 , a také – šlechtic ducha.
Příjmení Szalatnay tehdy za války z Kutné Hory zmizelo. Žila zde nejstarší ze Szalatnayových dcer, Eliška, provdaná Hofreiterová. Její vnuk Jan Mamula pokračuje ve farářské rodinné tradici ve stopách svého pradědečka.

Jan Dus#

(15.3.1903 – 24.8.1995)
Jan Dus prožil v Kutné Hoře 29 let jako evangelický farář. Je to období zarámované dvěma událostmi, které utvářejí i celé nejnovější dějiny našeho národa. Nastupoval 1. září 1939, cestou se dověděl o napadení Polska nacistickým Německem, začínala světová válka. Když odcházel do důchodu, kázal – naposledy jako kutnohorský farář – v neděli po 21. srpnu 1968, skončilo Pražské jaro ´68.
Rodák z Plzně, kde prožil dětství a kde maturoval, se rozhodl pro studium evangelické teologie. Patřil k prvním studentům právě vzniklé evangelické Husovy bohoslovecké fakulty v Praze. Jeho rozhled obohatily i pobyty na teologických fakultách v Basileji, Curychu, Paříži a Chicagu. Po krátkém působení v Brně a desetileté farářské práci v Hronově přijímá pozvání do Kutné Hory. Přichází sem už celá pětičlenná rodina. Jan Dus navazuje na práci svého předchůdce Viktora Szalatnaye. Válečné období kupodivu přispělo k rozšíření práce i do Miskovic a do Malína. Tamější podvečerní biblická shromáždění lidi spojovala a stala se pro ně podporou v nepřízni válečných událostí. Díky novému faráři byly navázány i užší styky s nynější Církví bratrskou a s Církví československou.
Všechny tři církve uspořádaly v květnu 1945 bohoslužby díkčinění za mír a osvobození v parku pod Vlašským dvorem. Farář Dus při nich kázal na text: “Většího milování nad to žádný nemá, než aby život svůj položil za přátele své“. Spolu se sborem se v následujících měsících jednoznačně ohradili proti krutému zacházení s německými běženci a osobně se nasadil proti veřejným popravám odsouzených kolaborantů.
Politický převrat v roce 1948 znamenal zlom a omezení činnosti církve, projevoval se tlak viditelný i skrytý. Řada členů sboru byla odsouzena a vězněna v tzv. němečkiádě, jak byla pojmenována protirežimní akce třetího odboje na Kutnohorsku. Postupně ustávala výuka na školách, když před tím během války farář Dus se spolupracovníky vyučovali až 260 žáků a studentů. Všemožná omezení stlačovala křesťany za zdi kostela a omezovala vlastní farářské povolání.
Ve městě byl Jan Dus znám jako dobrý znalec a propagátor myšlenek T.G.Masaryka. Nepropagoval “tatíčkovství“, odkazoval vždy k Masarykovým důrazům na pravdu a na opravdovost a zásadovost života. “Přijal úkol zprostředkovávat poznání Masarykova poselství lidem v církvi i mimo ni. Odmítání ateismu a otevírání prostoru pro duchovní život, boj proti antisemitismu, zápas o svobodu svědomí a o spravedlnost ve všech vztazích, to byl vklad do budoucnosti státu a velká pomoc těm, kdo dosud podléhali předsudkům, pověrám a povrchnosti“. Tak to zaznělo v pořadu Pocta příteli při Ortenově Kutné Hoře 1999.
Když byl v říjnu 1948 podruhé odhalován před Vlašským dvorem Masarykův pomník, byl hlavním řečníkem, protože oslovení politici již neměli v atmosféře po únorovém zvratu odvahu veřejně se k Masarykovi přihlásit. A řada z nás slyšela jeho výraznou promluvu, když byla socha před Vlašským dvorem odhalována potřetí, v říjnu 1991: “…nemám na mysli ani tolik ten kovový, jistěže krásný a pevný pomník. Spíš myslím na ty živé pomníky, pomníky v srdcích těch, kteří se TGM učí znát, studují ho, poznávají ho, čtou ho, aby byl jako živý mezi námi…“, tak promluvil spatra, jasně a srozumitelně – v osmaosmdesáti letech!
Byl to vzdělaný evangelický teolog, ale jeho řeč nebyla nijak dogmatická. Nedal se svazovat církevní autoritou, i když byl plně zakotven v živé protestantské víře a naplno orientován etickým smyslem českých dějin od Husa přes Komenského k Palackému a Masarykovi. Dvakrát byl zvolen konseniorem ve své církvi, tedy členem vedení širší oblasti, tzv. seniorátu; státní souhlas k volbě seniorem mu totiž v šedesátých letech udělen nebyl. V té době však byl dlouholetým předsedou Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, profesní organizace evangelických farářů. Svaz byl později, v roce 1974, státem rozpuštěn.
Po odchodu do důchodu prožili s manželkou dalších více než dvacet pět let u dcery v Praze, přes léto vždy na chalupě v Libchyni v Orlických horách. Často se ještě vracel do Kutné Hory a kázal v evangelickém sboru. Sepsal také kroniku svého působení coby kutnohorský farář; zachycuje v ní mnoho zajímavých dokladů o situaci ve městě za války i v padesátých a šedesátých letech. Zemřel koncem srpna 1995, přesně osm měsíců po své manželce, ve věku více než 92 let. Pohřben je v Hronově, kde jako mladý farář působil.
Zajímavé je jeho srovnání Jany z Arku a Jana Husa, které napsal jako hronovský farář pro časopis Český bratr už v roce 1931. Stať byla s řadou dalších příspěvků přetištěna v roce 2009, jako stále aktuální, ve 3. vydání knihy Evy Kantůrkové “Jan Hus“. V článku “Jana a Jan“ tehdy osmadvacetiletý teolog dovozuje: “Oba zemřeli jako kacíři. Jana z Arku se dovolávala hlasů v sobě, které ji řídily. Jan Hus se dovolával Bible, nikoli hlasů. Právě tím Jan reformátor přerůstá svou jmenovkyni Janu světici. Jana jako světice je povýšena do panteonu mlčících mrtvých. Jan jako reformátor sám ustupuje a menší se, aby slovo Pravdy, jím otevřené a věrně dosvědčené, tím mocněji rostlo a živé znělo zemí na věky“.
V Kutné Hoře prožil Jan Dus téměř třetinu života. Většinu té doby zabírají nelehká léta dvou totalitních ideologií. Přesto jeho působení bylo k dobrému, ba k požehnání mnohým, jak v evangelické církvi, tak v našem městě. Však to bylo oceněno, když byl v roce 1993 při svých 90. narozeninách jmenován čestným občanem Kutné Hory.